Konečně vidím svého pravnuka!

Essita Muchawenhe nemůže přesně říci, jak je stará. „Mezi 60 a 70 roky“, předpokládá.
Essita znovu vidí

Essita žije v Mosambiku. Má 3 vnoučata, o která se stará, když zbytek rodiny pracuje na poli. 

Ale i ona má malé políčko, na němž obdělává kukuřici. Tu každý večer drtí se svojí snachou Sárou, nechává na hadru sušit a nakonec balí do pytlů. Prodejem kukuřice si rodina již mnohokrát v těžkých časech pomohla. 

Ale pak to začalo. „Už neviděla kukuřici, už nenašla talíř a nerozeznala naše slepice“, vzpomíná její muž Jossias. Essita ztratila zrak.

Ve škole se její vnoučata Maria a Mateus dozvídají o možnosti pomoci. V nedalekém hlavním městě jsou lidé, kteří objíždějí vesnice a pomáhají těm, ke kterým by se jinak pomoc nedostala. A zrovna jsou blízko. Někdo ve škole napsal velkými písmeny místo a čas na tabuli. Týden nato již Essitu vede její muž za ruku přes keře a kamení do vzdáleného Buzi. 

Ve stínu zdravotní stanice tu čeká mnoho pacientů. I oční lékař a jeho tým již pracuje. Vyšetření u Essity potvrzuje šedý zákal. který se dá jednoduše na místě odoperovat. Protože znovu může lékařský tým přijet až za dlouho, operují raději Essitě obě oči najednou. Když jí druhý den ráno sundají klapky z očí, rozzáří se jí obličej. „Už zase poznávám lidi okolo sebe!“ 

 

Na cestě domů Essita přemýšli, co všechno teď bude moci dělat a těší se na obličeje své rodiny.  Nejvíc na malého Joa  -  svého pravnuka vidí poprvé. 

Když uvidí kukuřičná zrna, popadne tlukadlo, udělá pár pohybů, ale pak ho zase položí.  „Doktor říkal, že si musím nějakou dobu dávat pozor na prach. Kukuřice může počkat do zítra“ říká se smíchem.

Se zrakem získala Essita znovu svou samostatnost.

Chcete pomoci dalším lidem, jako je Essita? Darujte jednoduše a pohodlně online.